Vybrala jsem „zelený ostrov“. Tak se říká Menorce, druhému největšímu ostrovu z celého Baleárského souostroví. Pro svou krásu je Menorca zařazena Unescem mezi přírodní rezervace. Taková nabídka se prostě nedá odmítnout.

Hned po příjezdu jsem propadla kouzlu azurového moře, korálů, útesů a nekonečných obzorů kolem ostrova. Do skály jako by vytesaný malý záliv s jemným světlým pískem přímo u hotelu byl nádherný. Tak tady si to tedy užiju!

A jak jsme řekla, tak jsem udělala. Hned po snídani jsem obsadila příjemné místečko a užívala si romantický pohled, který se jen tak nenaskytne. Lidí z hotelu se trousilo málo. Raději využívali pohodlí bazénu. Moře ještě sice nemělo tu správnou teplotu na koupání, ale musela jsem tam.
Na plážičku se přihrnula horda místních náctiletých s míčem. Bylo po klidu, bylo po idyle. Okupovali jsme totiž jejich výsostné území. Teror trval do oběda, po obědě a do pozdních večerních hodin. Přišly totiž i místní náctileté krásky.

Nevadí. Nevzdám to. Po víkendu budou mít školu a přestanou prudit. Čekalo mě ale jiné překvápko. V moři se začaly objevovat medúzy a podivné modré lastury silně připomínající použitý prezervativ. Každý den jich v zálivu přibývalo. V pondělí byla pláž totálně obsazená. Bohužel medúzami a lasturami. Do vody se nedalo vůbec vstoupit. Jediná hrdinka, která to zkusila, byla následně odvezena domů. Zlatí teenageři!! 

Opustila jsem naši pláž v naději, že jinde to snad bude lepší. Medúzy ale byly všude. Byly jich tisíce a tvořily tmavé mraky v azurovém moři. Ani další den nebyl jiný. Stále stejný scénář v moři. Hlavními aktéry prostě byly medúzy.  Neletěla jsem tak daleko, abych obdivovala medúzy! Že bych zrovna u této akce musela být?! Taky nemusím mít všechno. Vyplavené exempláře začaly nelibě zatouchat. Ani náctiletí nevyhledávali pláž. Další den začali místní „technici" pláž čistit a mrtvé exempláře odvážet neznámo kam. U moře to smrdělo po zdechlinách.

Ach jo! Být u moře a trávit čas u hotelového bazénu?! Statečně jsem tvrdila, že to nevadí.         „Čím se mažeš?“, ptala se kamarádka. „Mám tady třicítku, dej si to na obličej a hruď.“ To víš, že jo! Přijedu od moře a budu jak běloba! „Mám dvacítku. To stačí.“ Nestačilo! Objevil se „krupón“. Pochopitelně u mě. A na hrudi. Mně tedy nevadil, ale soužití s ním bylo problematické. Chtěl drbat. Soustavně. Nejhorší to bylo v noci. Mazala jsem ho vším možným, ale nic se mu nelíbilo. Nakonec se spokojil s vodičkou na spáleniny. Nejhorší bylo, že na sobě nesnesl žádnou tkaninu. Noci jsem trávila na balkóně, vítala vlahý větřík a ovívala krupón.

Když se krupón zklidnil, zatoužila jsem po vodorovné poloze a normálním spánku. Zakutala jsem se pod prostěradlo a pomalu usínala. Bzzz! Bzzz! Ne, proboha teď ne! Vystrčila jsem ruku a mávala do noci, ať táhne jinam. Vzal si to k srdci. Bohužel jen na chvilku. Opětovně začal nalétávat. Po několika marných pokusech o smír se rozsvítilo světlo. Moje kamarádka se připojila k boji. Ve 3,00 hodiny jsme prozkoumávaly píď po pídi stěny pokoje. Nikde nikdo. Halucinace? Blbost – byla to reality-show, o čemž svědčila pupínková noha kamarádky. My tě dostaneme! Kdepak! Byl to osamělý „rváč“. Nacucal se a šel spát. Nezbylo nic jiného než vzdát to. Zavřela jsem unavené oči. Ostré bzzz muselo být slyšet i ve vedlejším pokoji. Okamžitě jsem jednala. Moment překvapení je nejdůležitější. Rozsvítila jsem světlo a tloukla do pelesti postele. „Já tě udolám, já tě fakt zabiju ty...ty...!“ Bohužel černá tečka na pelesti nebyla ona bzučavka. Když jsem nasadila náhradní oči, zjistila jsem, že tluču do černé tečky ve dřevě. Učinily jsme další pokus o spánek. Venku svítalo. Mňau, mňau...začaly kočičí námluvy. To tedy taky nebylo nic moc. Stačilo ale hodit těžký předmět do roští a bylo po lásce. Alespoň po té kočičí. Byly jsme totálně nevyspalé a vysílené tím marným nočním bojem. Tak alespoň pár minutek před snídaní! Ach, och, uuuáá...no jo – volání přírody od našich mladých sousedů. S pravidelnou rytmikou narážela jejich postel do stěny. Tak jsme se prostě nevyspaly. A další noci vypadaly obdobně. Spánkový deficit jsme doháněly ve dne u bazénu.

Další lahůdkou bylo opálení očí. Víček! Měla jsem několikanásobně větší víčka než normálně. Vzala jsem si dioptrické brýle a četla jsem. Jak o život. Kniha byla zajímavá a u bazénu se nic moc nedělo. Zvládla jsem jednu knihu za jedno odpoledne. Večer jsem ale nemohla skoro zavřít oči. Na večeři jsem šla v tmavých slunečních brýlích. Byla jsem jako slepec. Všechno bylo lepší než odhalit má několikanásobně zvětšená víka. Vypadala jsem vedle své kamarádky, jak když mě dostala za trest. Ona byla vodič, já postižená.

Odjezd!!! Zabalit a zase zpět do reality. Trpělivě jsme čekali před recepcí. Byly asi dvě minuty do odjezdu našeho autobusu na letiště. Stačil jeden pohled dolů a bylo jasné, že něco není v pořádku.  U našich kufrů se objevila jakási tekutina. Moje kamarádka začala šílet a velice rychle rozdělávat kufr. Odstoupila jsem, aby fakt bylo vidět, že se od toho distancuji. Kaluž ale „chodila" za mým kufrem. Tak mi „dištanc“ nebyl co platný a i já jsem všem ukázala, co vozím v kufru. Útrpně se dívali úplně všichni. Co bylo příčinou oné katastrofy? Plechovka s pivem! Nevydržela a praskla. Kufr začal ve vedru pěkně zavánět. Hlavně aby mě vzali do letadla!

To by snad na jeden zájezd stačilo! Ne, ne a ne. Doba odletu a příletu. Na přání cestujících průvodkyně raději ještě jednou zkontrolovala, jak to s těmi „časy“ vůbec je. Ona a následně i my jsme byli ujištění, že let trvá 2,20 minut a jsme zase doma. Příjemná představa. Ale letadlo přistálo ještě v Malaze?! Mezipřistání. I mistr tesař se utne. Místo ve slibovaných 14,30 hod. jsme přiletěli do Prahy v 19,30 hod. No - pobyli jsme si v letadle! Prostě jsme měli prodloužený zájezdu. Komu se to povede?

Na letišti na nás čekal kamarád. Čekal 5 hodin. Silně nachlazen, s horečkou, ale s pocitem, že sliby se mají plnit. Byl lehce nevrlý, ale dělal, že on vlastně čeká rád.

Bylo hnusně a pršelo. Byli jsme doma.

PS:
Po otevření kufru jsem zjistila, že i druhá plechovka piva explodovala. Víc jich tam naštěstí už nebylo. Kufr byl vyčistěn a putoval do izolace. Ještě to potrvá, než ho vezmu na milost a pustím ho domů.

Padla jsem do své postele a spala a spala. Manžel nabyl dojmu, že zájezd byl zřejmě poznávací a nikoliv pobytový. Podle něj tedy opravdu náročný po „všech stránkách“. Jak pro koho.

Jsem ráda, že jsem tento zájezd přežila. Ale příště do toho jdu znovu.
Jednou to přece musí vyjít!

I na Menorce.