Ze Senggigi do Senaru to trvalo asi 2h. Dá se vyrazit i opačným směrem z vesnice Sembalun, ale většina lidí šla jako my. Když vybíráte trek, máte na výběr z několika možností, podle počtu nocí. Nejčastější je třídenní trek s dvěma noclehy, který jsme šli my. V Senaru nás řidič zavezl do takového nic moc hotelu, kde jsme se ubytovali, dali si oběd a pak čekali na majitele – resp. organizátora našeho treku , který si říká "asi i jmenuje" Mr. Hardy. Odpoledne přijel na motorce, chvíli jsme pokecali, vše nám vysvětlil a že prý zbytek naší výpravy – 4 Francouzi dorazí až zítra.

Pak jsme vyrazili na obhlídku Senaru. Docela hezká horská vesnička, všude samá agentura na organizování treků. My se vydali k místnímu vodopádu. Platili jsme vstup tuším 10 000 IDR na osobu. Pak to bylo tak 15 min chůze dolů po schodech až k vodopádu. Bylo to tam docela hezké, tak jsme udělali nějaké fotky. Pak už jsme zalezli do první hospody s wi-fi a vyřizovali resty za poslední dny. Během toho asi 3x vypadala elektřina. Sice bylo prd vidět, ale zato takový pohled na nebe a tolik jasných hvězd jsem snad v životě neviděl. Pak jsme za svitu mobilů na cestu došli na pokoj a zalehli jsme.

Ráno jsme vstali kolem 7:30, sbalili jsme se oba do Kimíčkova batohu a vyrazili na snídani. Mimochodem ostatní věci jsme si nechali v úschově na hotelu u Mr. Hardyho. Na snídani již byli naši Frantíci. Jeden pár a dvě holčiny, vypadali sympaticky. Mr. Hardy nám všem tedy znovu řekl plán treku, představil nám naše 3 nosiče a jednoho průvodce, kterému jsme měli říkat Mr. „Í“. My mu říkali familiárně „Íčko“..:-) Nosiči byli takoví mladí kluci, ale guide byl spíš starší – tak kolem 40 odhadujeme. Prý už zdolal Rinjani 300x.

Nasadil jsem náš batoh – bohužel i po odlehčení stále vážil cca 10kg (stále ok oproti Nepálu), Kimíček si vzala svůj foťák a vyrazili jsme..:-) Asi po 10 min chůze nás čekala registrace u správců parku a pak už jsme vyrazili. Ten den jsme měli před sebou cca 8h výstupu. Ptal jsme se, jaká je nadmořská výška Senaru – tak prý kolem 600 m.n.m. No to mi trochu zatrnulo, jelikož jsme měli nocovat v 2 600 m.n.m. 2 000 m převýšení za den jsme nedali ani v Himalájích..:-) Každopádně cesta byla hrozná. Jde se lesem skrz kořeny furt nahoru. Žádný výhled, nic, jen zelený strmý kanál před námi, po kterém jsme se krok za krokem plazili vzhůru.  Asi za 4 hodiny s mírnými přestávkami jsme konečně dorazili na místo, kde už naši nosiči vařili oběd. Bylo tam tak dalších 5 výprav a všichni něco kuchtili a jedli. Celkově jsme tam odpočívali asi 2h. Pak už zase nahoru. Za další 4h stejného výstupu jsme se opravdu doškrábali na pozici našeho prvního noclehu. Výhled byl  hezký. Na jednu stranu byly vidět zelené hory na pozadí moře (včetně Gilis) a na druhé straně hřebenu zase sopka, sopečné jezero a konečně náš cíl – Rinjani. Naši chlapci rozbalili stany a začali dělat večeři. Oběd i večeře byly podobné. Nějaká rýže, nudle, zelenina a čaj, ale v pohodě. Nahoře byla pěkná kosa. Záchod všude kolem vás, ale hlavně nespadnout z hory..:-) Nutno dodat, že vhodná místa byla jasné poznat i cítit. Pak už jsme zalehli a spali.

Druhý den jsme vstávali v 7:00, měli jsme již připravenou snídani, to bylo příjemné. Pak už jsme vyrazili. Druhý den měl být odpočinkový..:-) Nejprve jsme 2h sestoupali k tomu sopečnému jezeru - cca 2 000 m.n.m. – mimochodem ten sestup – to už hraničilo s lezením po skalách. Chvílemi to bylo tak prudké, že jsme sestupovali po zadku. Za ty dvě hodinky jsme ale byli u jezera. Bylo to tam moc hezké. Všichni rybařili a pak dělali na ohni čerstvé rybky. My zamířili na „Hot spring“. Díky vulkánu tam byly horké prameny, takže jsem hned skočil do plavek a hupsnul do prvního jezírka. Voda byla moc příjemná, asi jako horká vana. Na Kimíčka to bylo moc špinavé..:-) což si myslim, že tedy nebylo… jen byla líná se převlékat. Asi půl hodinky jsme relaxovali a pak už vyrazili za našimi nosiči, kde byl už připravený oběd. Dali jsme zase chvíli oddych a vyrazili na 2 hodinový výstup do cca 2 900 m.n.m., kde jsme měli mít druhý nocleh. To byla dost psychárna. Jako když si vyberete nějakou horu a zdoláváte jí nejkratší cestou..:-) No asi po 2 a půl hodinách jsme se tam vyškrábali. Jestli tohle měl být odpočinkový den, tak to se těšíme na den třetí, který měl být nejtěžší ze všech. Mimochodem jedna Francouzka se několikrát během výstupu pozvracela a po výstupu řekla, že na Rinjani kašle a zůstala v táboře. Naše druhé tábořiště bylo totálně nechutné místo. Jak na to ti Indonésané kašlou, bylo to jako spát na smetišti. Všude toaletní papír a k němu také příslušenství, odpadky, atd. No hrůza. Za ty prachy by se o to měli trochu starat. Jakmile naši nosiči postavili stany, převlékli jsme se, dali si večeři a zalehli. Zítra bude mazec.

Třetí den našeho treku jsme vstávali v 2:30. Dostali jsme teplý čaj a sušenky, vzali si čelovky, vodu a vyrazili. Čekalo nás cca 800 m stoupání do 3 724m. Na začátku opět dost hrůza. Šli jsme všichni z tábora, takže když se jeden zasekl, zasekli se i ostatní, ale pak dále už se to rozdrobilo. Nejprve jsme stoupali v takových sopečných jazycích plných písku a štěrku, takže jeden krok nahoru a půl kroku dolů. Také to hodně klouzalo, takže hodně lidí padalo. Navíc byla hrozná kosa.  Asi po hodině úporného výstupu se terén trochu vyrovnal a také písek zmizel a šli jsme po pevné půdě – jaká to úleva. Konečně nikdo před námi (resp.ty nejrychlejší jsme už neviděli a ty za námi jsme ještě neviděli..:-) Tak jsme si pochodovali, když v tom na mě přišel včerejší oběd..:-) No nedalo se nic dělat, odbočil jsem z trasy (moc to nejde, jelikož se jde prakticky po hřebenu) a abych nemátnul ostatní zhasnul jsem svoji čelovku. Akorát jsem zapomněl, že mám reflexní bundu. Takže celá tlupa lidí pod námi místo po správné cestě mířila k mému záchodu. No super, každý si na mě posvítil čelovkou, začal se tlemit a pokračoval..:-) Njn. Další a poslední hodina a půl byl totální masakr. Šlo se po hřebeni, který byl široký tak 2m, prudký jak ostrá černá sjezdovka, ale hlavně – opět jsme šli v tom sopečném štěrku, ale tam ho bylo ještě víc než na začátku. Každý krok byl jako deset. Do toho ještě velmi silný studený vítr a byla to dokonalá tortura. Musím říct, že jsem tam málem zhebnul. Měl jsem toho plný brejle, ale kousnul jsem se a nakonec jsme tam oba vyšplhali a Mount Rinjani zdolali. Výhled byl krásný, ale jelikož tam byla kosa a vůbec nevlídno, byli jsme tam jen chvilku. Udělali jsme pár vítězných fotek a zahájili sestup. Bohužel ten byl v tom štěrku skoro stejná pakárna jako ten výstup, nicméně šlo to rychleji, ale zase o to nebezpečněji. Bořili jsme se nohama v tom terénu a každou chvíli nám to ujelo a padli jsme na zadek. To nebylo úplně ideální, jelikož tak 2m od vás byl na obě strany prudký sráz z hory. No naštěstí jsme to sešli. Trvalo to asi 2h.

V našem tábořišti už na nás čekala druhá lehká snídaně a kafe. Mimochodem druhá Francouzka to taky nedala, skončila po první hodině výstupu. Takže nakonec 4 ze 6ti. Trochu jsme odpočinuli a vydali se na poslední část našeho treku a to byl sestup do vesnice Sembalun. První dvě hodiny sestupu bylo opět maso. Hrozně prudký sráz, takže palce a vůbec nohy dostaly dost zabrat. Po 2h sestupu na nás už naši nosiči čekali s obědem. Usadili jsme se ve stínu takového velkého stromu. Bylo to tam moc příjemné. Tam už jsme se rozloučili s našimi nosiči. Samozřejmě my bychom je zdržovali..:-) tak vyrazili dřív. Je dobrým zvykem jim něco dát jako dýžko, tak jsme každému dali 50 000 IDR a taky to samé průvodci. Po dalších 2h už jen mírného pohodového sestupu jsme dorazili do Sembalunu. Tam už na nás čekalo připravené auto. Naskládali nás všechny na otevřenou korbu a měli jsme vyrazit. Když v tom Kimíček zavelela, že tři dny pila jen vodu a poslala mě koupit pivo..:-) No nakonec dobrý nápad. Nechal jsem ho kolovat a byla pohoda. Auto nás asi za 30 min dopravilo opět do Senaru, tam jsme vyzvedli naše zavazadla, definitivně se rozloučili a již normálním autem vyrazili do přístavu Bengsal, odkud zítra vyrážíme na relaxaci na Gili Ayer. Cesta trvala asi hodinu. Rozloučili jsme se s našimi Frantíky (pokračovali až do Senggigi) a šli se kouknout do hotelu, u kterého nás vyhodili. Majitel byl opět Holanďan s indonéskou ženou. Pokoj i se snídaní za 200 000 IDR. Pohoda. Konečně jsme si dali po třech dnech sprchu. Pak už jsme jen zašli na večeři a šli spát. Byly to opravdu velmi náročné 3 dny.

Co říci závěrem k treku na Rinjani. Upřímně? Nikomu bych to nedoporučoval. Je to drahé a velmi náročné (dle mého názoru). Stačí se jen podívat na parametry treku. První den nastoupáte cca 2 000 m nadmořské výšky. Druhý den 700 m sestoupáte a 900 m vystoupáte. A třetí den 800 m vystoupáte a 2 800 m sestoupáte.  Výstup v úsecích se štěrkem a pískem připomínal dost často spíše marný boj, než trekking. Nicméně ultimátní trekaři budou jistě nesouhlasit. Navíc pokud si tam jen odskočíte z dovolené v Indonésii jako my, tak samozřejmě nemáte pohory (kdo by se s tím kvůli 3 dnům tahal). A jít to bez pohor – to je opravdu libůstka (vlastní zkušenost). Výhled z Rinjani a východ slunce byly opravdu krásné, ale znovu bych to už nešel.