Jak bílý had se přede mnou klikatí lesní cesta. Široká na čtyři metry, roztínající prales na mnoho kusů, spojující jedno osamělé místo s druhým.  Ale jen málokdy se tady s někým potkám. Cesta je tudy sice kratší, ale místní raději využívají rychlejší a pohodlnější asfaltku než tuhle lesní pouť. Pomalu šlapu a v dáli se mi mlží obraz před sebou.  Lesní orchestrion se rozehrává.  V této lesní bio rezervaci Calakmul, která se dnes rozkládá na území asi 7.200 km2 je spočítáno na 358 druhů žijících ptáků, 75 druhů plazů, 18 druhů obojživelníků, asi 350 druhů motýlů. Hmyz se takřka spočítat nedal, ale je tady taky hojně zastoupen. Všichni tito obyvatelé teď na mě bzučí, tokají, cvrkají a kuňkají ze všech stran. Sem tam zašelestí něco v listí, sem tam přeletí něco nad hlavou.

Pomalu šlapu do druhého kopce. V suchém horku cítím, jak se mi kůže rosí potem a slunce opírá do zad. Každý závan větru je jako pohlazení. Teplý, a přitom osvěžující příval vzduchu, se kterým se nese i sladká vůně lesa.  Marně hledám nějaký stín. Míjím vypálené pozemky. Kdysi to byl domov urostlých stromů, dnes jsou tyto místa obhospodařována člověkem.  Mezi zčernalými pařezy a nedopalky stromů se v popelu zelenají malé výhonky kukuřice. Ta je tady nejběžnějším artiklem a obživou pro mnoho místních rodin. Velmi hojně je pěstováno také pálivé chilli, které se vyváží do celého Mexika. Půda není moc úrodná, jen po tři léta je schopna dát svým pánům úrodu. Pak i přes její zpopelnění a obohacení je vyčerpána. Tehdy se ponechá matce přírodě k jejímu zotavení a člověk se přesune s mačetou a pochodní o kus dál.  Kupodivu tyto mladé a znovu zotavené pralesní plochy jsou ceněny dnes nejvíce. Místní jim říkají „Acahuales“ a poznáme je podle mladých stromů s tenkými kmeny, které je snadné pokácet a opětovně vyplenit.

Krůpěje potu mi stékají po čele a pomalu mi vysychá v puse.  Cestou mě doprovázejí motýli. Jsou jich desítky a radostně poletují kolem mě. Bílí a žlutí, odpočívajíce na silnici. Když se přiblížím na kole, zvednou svá křídla a hromadně vzlétnou. Pár metrů mě doprovázejí, až se pak někam ztratí. Uf, konečně vjíždím do stínu, kde liány lemují okraj silnice. Vysoké stromy „Monte“, nebo-li  stromy mohutnějších kmenů, jsou tady už desítky let. „Pokácet tyto stromy není tak jednoduché, to už chce nějakou techniku“, říkám si. V místě kde projíždím, jich pěknou řádku vykáceli kvůli silnici po které jedu. V období dešťů byla neprůjezdná a tak se místní samospráva rozhodla ji opravit a zpevnit.  Výstavba a rozšiřování silnic, vodovodů a vůbec celých vesnic silně ovlivňuje ráz lesa. Počet obyvatel se zmnohonásobil. Statistiky jsou děsivé. 2.500 obyvatel v roce 1987 a 37.000 v roce 2000. V rámci jejich potřeb, které se také zvyšovaly, docházelo v tomto období k ročnímu průměrnému odlesňování asi o 0.2 % lesa, což je celkový úbytek kolem 400 km2.

Pomalu vjíždím do vesnice. Jsem splavená a celá propocená.  Abych si oddechla, zastavuji u místní laguny. Prý tady žije krokodýlí rodina, ale na tu jsem ještě neměla štěstí. Zato jsem viděla místní draky a dračice. Mám jich 14 ve třídě a až pojedu zpátky domů z téhle hodiny a budu dvakrát více splavená (ale spokojená) než teď, zastavím se na vyhlídce.  Z rozhledny ve 20. metrech, uvidím ten krásný deštný prales jako na dlani. Celá rezervace je největším chráněným územím v Mexiku a navazuje na rezervaci „Selva Maya“, která se nachází ve třech státech – Belize, Guatemala, Mexiko. Celková její rozloha je kolem 100.000 km2.   V široké dáli uvidím letité stromy „Montaňa“.  Jako králové a královny rozpínající své korunní větve k nebesům a střežící rovnováhu naší planety. Staří Máyové říkají, že v jejich kořenech žije duch „Duendes“.  V některých příbězích hodný, v jiných zlý. Záleží, kdo vypráví. A tam, uprostřed lesa, si počkám na západ slunce a pak v příšeří, za doprovodu stovek světlušek poletujících mezi stromy, se vrátím spokojeně domů. 

Eva Krutílková