Na pohádkově neuvěřitelné údolí řeky Li se
díváme každý den. Je totiž na bankovce v hodnotě 20 juanů. Chtěli jsme
si ověřit, jestli něco takového existuje ve skutečnosti.
První dojem, kdy
jsem při vystupování na letišti v Guilinu (provincie Guangxi na jihu
Číny) ucítila les, byl také jako z pohádky. Druhý dojem nabral trochu
horší obrátky. Taxikář tvrdil, že průjezd mýtnou bránou stojí 20 juanů,
přesto, že na nás do tmy z elektronického displeje svítila červeně cena
10 juanů. Kdyby se alespoň snažil vymyslet lež, že pojede i opačným
směrem. Nic takového, pořád dokola tvrdil, že průjezd stojí 20 a odmítal
nám vydat kufry z auta. Částka není dramatická. Chtěl o 30 Kč navíc,
ale princip oškubání turisty za každou cenu dost znechutí.
Ráno jsme se vydali z Guilinu lodí po řece Li do cílového města Yangshuo. Několikahodinová plavba nabízela překrásné pohledy na okolní vrcholky. Ani nevadilo, že mrholí. Po více či méně komercionalizovaných pohledech na kopce připomínající Hello Kitty, jsme se dostali i ke kýženému výhledu, který je na bankovce. Všichni vyběhli do jemného deště, aby co nejrychleji zacvakali fotoaparáty a mohli se oddat polední únavě. Ta poskládala našim čínským spolucestující hlavy na stoly. Na chvíli jsem také přimhouřila oči, manžel se mi smál. Smál se ještě víc, když jsem mu pošeptala, že si se zavřenýma očima snažím vybavit horu Říp.
Ze snění mě další den probral déšť, který díky občasným bouřkám přecházel ve vydatný liják. Déšť nedéšť, vyrazili jsme na několikahodinový výlet na kolech. Měli jsme sice pláštěnky, ale čínské, to znamená na jedno použití a museli jsme dávat velký pozor, abychom je neroztrhali už při oblékání. Když už pršelo moc, schovali jsme se v něčem, co bylo pro místní vesničku obchodem a kulturním domem. Za malým pultem se smíšeným zbožím bylo prázdno, za to u okolních stolů mastilo karty asi dvacet Číňanů. Na úvod se vysmáli naší čínštině, v provincii se totiž mluví kantonsky. Někteří si na nás přišli i sáhnout. Nejudivenější pohledy na nás vrhala malá holčička. Museli jsme vypadat opravdu jako strašidla, zabalení do barevných igelitů a voda z nás crčela na všechny strany. Snad bude mít holčička příležitost potkat i jiné cizince a poopravit si názor, jak cizinec vypadá.
Cesta do kopců byla náročná, došlo i na slzičky. Utěšovala jsem děti, že 90% čínských turistů by naši trasu zvládlo jen autobusem. Do hor totiž vyrážejí obvykle s igelitkou v ruce a dámy v botách na podpatku. Naštěstí dál od turistického centra bylo málo lidí, občas někdo pracoval v údolíčku na rýžovém poli, kopce zas byly osázené stromky kumquatu a billboardy určené kdoví komu, nám ilustrovaly skvělé výkony a zářivou budoucnost místních pěstitelů. Jeli jsme na kolech celý den a v podvečer si rádi dali překvapivě vynikající jídlo v patrně typizované restauraci, kde kuchyně přímo navazuje na WC, dveře se nezavírají. Řeka omývala restauraci tak blizoučko, až jsme se dohodli, že nebudeme víc uvažovat o zdroji vody, který v restauraci používají. Do kuchyně se člověk nesmí podívat, jinak by zůstal o hladu. Zpátky nás čekala asi dvou hodinová plavba po řece Li. Pravidlo, že všechny lodě a loďky musí být do setmění v přístavech, náš kapitán u motoru naštěstí porušil. Díky jeho nedisciplinovanosti jsme nemuseli spát někde mezi bambusy, ale dostali se do hotelu. Řeku znal i potmě. My měli zážitek stmívání kolem majestátních kopců.
Poslední den jsme zvolili lehkou trasu, znovu hrozil déšť a nám se rozhodně nechtělo investovat do nových pláštěnek. Netušili jsme, že budeme mít tu čest obdivovat rohaté jaky, kteří pracovali na rýžových políčkách, z velké blízkosti. Sjížděli jsme na kolech z tak mírného kopečka, že nás vůbec nenapadlo brzdit. Za zatáčkou se proti nám objevilo stádo jaků a vyděšený Číňan, který čekal, jestli přistaneme mezi zvířaty nebo na špičkách jejich rohů. Zázrakem jsme všichni čtyři zvládli jaky objet, zhluboka vydechnout a dál se kochat okolní přírodou s minimální přítomností lidí.
Při podvečerní procházce turistickým centrem se na náhončí snažili vlákat do restaurací a obchodů se vším možným. V rukách mi skončil i leták, kterým se snažil oslovit zákazníky (možná pacienty?) místní (asi) vážený(á) Dr. LILYLI. Dr.LILYLI nabízel za 60 juanů (cca 180 Kč) desetiminutovou diagnostiku zdravotního stavu v duchu TCM - tradiční čínské medicíny. Nikdy jsem TCM nevyzkoušela a váhala, leták sliboval, že se Dr. LILYLI podívá do očí, na obličej, na jazyk, ruce a zjistí, jak na tom tělo je. Po chvilce váhání mi došlo, co by asi mohl Dr. LILYLI zjistit z mých očí a obličeje, plných prachu z jízdy na kole, na jazyku by našel jen hladové buňky, ruce otlačené od řidítek. Neodvažuju se pomyslet, co by diagnostikoval na základě bláta za ušima...
Pavlína Furgaláková
Ráno jsme se vydali z Guilinu lodí po řece Li do cílového města Yangshuo. Několikahodinová plavba nabízela překrásné pohledy na okolní vrcholky. Ani nevadilo, že mrholí. Po více či méně komercionalizovaných pohledech na kopce připomínající Hello Kitty, jsme se dostali i ke kýženému výhledu, který je na bankovce. Všichni vyběhli do jemného deště, aby co nejrychleji zacvakali fotoaparáty a mohli se oddat polední únavě. Ta poskládala našim čínským spolucestující hlavy na stoly. Na chvíli jsem také přimhouřila oči, manžel se mi smál. Smál se ještě víc, když jsem mu pošeptala, že si se zavřenýma očima snažím vybavit horu Říp.
Ze snění mě další den probral déšť, který díky občasným bouřkám přecházel ve vydatný liják. Déšť nedéšť, vyrazili jsme na několikahodinový výlet na kolech. Měli jsme sice pláštěnky, ale čínské, to znamená na jedno použití a museli jsme dávat velký pozor, abychom je neroztrhali už při oblékání. Když už pršelo moc, schovali jsme se v něčem, co bylo pro místní vesničku obchodem a kulturním domem. Za malým pultem se smíšeným zbožím bylo prázdno, za to u okolních stolů mastilo karty asi dvacet Číňanů. Na úvod se vysmáli naší čínštině, v provincii se totiž mluví kantonsky. Někteří si na nás přišli i sáhnout. Nejudivenější pohledy na nás vrhala malá holčička. Museli jsme vypadat opravdu jako strašidla, zabalení do barevných igelitů a voda z nás crčela na všechny strany. Snad bude mít holčička příležitost potkat i jiné cizince a poopravit si názor, jak cizinec vypadá.
Cesta do kopců byla náročná, došlo i na slzičky. Utěšovala jsem děti, že 90% čínských turistů by naši trasu zvládlo jen autobusem. Do hor totiž vyrážejí obvykle s igelitkou v ruce a dámy v botách na podpatku. Naštěstí dál od turistického centra bylo málo lidí, občas někdo pracoval v údolíčku na rýžovém poli, kopce zas byly osázené stromky kumquatu a billboardy určené kdoví komu, nám ilustrovaly skvělé výkony a zářivou budoucnost místních pěstitelů. Jeli jsme na kolech celý den a v podvečer si rádi dali překvapivě vynikající jídlo v patrně typizované restauraci, kde kuchyně přímo navazuje na WC, dveře se nezavírají. Řeka omývala restauraci tak blizoučko, až jsme se dohodli, že nebudeme víc uvažovat o zdroji vody, který v restauraci používají. Do kuchyně se člověk nesmí podívat, jinak by zůstal o hladu. Zpátky nás čekala asi dvou hodinová plavba po řece Li. Pravidlo, že všechny lodě a loďky musí být do setmění v přístavech, náš kapitán u motoru naštěstí porušil. Díky jeho nedisciplinovanosti jsme nemuseli spát někde mezi bambusy, ale dostali se do hotelu. Řeku znal i potmě. My měli zážitek stmívání kolem majestátních kopců.
Poslední den jsme zvolili lehkou trasu, znovu hrozil déšť a nám se rozhodně nechtělo investovat do nových pláštěnek. Netušili jsme, že budeme mít tu čest obdivovat rohaté jaky, kteří pracovali na rýžových políčkách, z velké blízkosti. Sjížděli jsme na kolech z tak mírného kopečka, že nás vůbec nenapadlo brzdit. Za zatáčkou se proti nám objevilo stádo jaků a vyděšený Číňan, který čekal, jestli přistaneme mezi zvířaty nebo na špičkách jejich rohů. Zázrakem jsme všichni čtyři zvládli jaky objet, zhluboka vydechnout a dál se kochat okolní přírodou s minimální přítomností lidí.
Při podvečerní procházce turistickým centrem se na náhončí snažili vlákat do restaurací a obchodů se vším možným. V rukách mi skončil i leták, kterým se snažil oslovit zákazníky (možná pacienty?) místní (asi) vážený(á) Dr. LILYLI. Dr.LILYLI nabízel za 60 juanů (cca 180 Kč) desetiminutovou diagnostiku zdravotního stavu v duchu TCM - tradiční čínské medicíny. Nikdy jsem TCM nevyzkoušela a váhala, leták sliboval, že se Dr. LILYLI podívá do očí, na obličej, na jazyk, ruce a zjistí, jak na tom tělo je. Po chvilce váhání mi došlo, co by asi mohl Dr. LILYLI zjistit z mých očí a obličeje, plných prachu z jízdy na kole, na jazyku by našel jen hladové buňky, ruce otlačené od řidítek. Neodvažuju se pomyslet, co by diagnostikoval na základě bláta za ušima...