Jak jsem už dříve psala, nakonec jsem se ocitla v Gíze coby jakási učitelka pro děti z ulice odvádějící práci za ubytování a stravu. Postupně jsem se snažila přizpůbit místnímu životnímu stylu a tradicím, což se mi občas dařilo, občas ne (dobrá, spíš asi ne). A protože každé správné vypravování má mít milostnou zápletku, dnes se zaměřím hlavně na vztahy.

U  většiny obyvatel je pořád zvykem, že rodiče vám vyberou partnera. Pamatuju si rozhovor s jedním chlapíkem. Říkal mi, že příští rok se bude ženit, ale ještě svoji ženu neviděl. Nicméně musí ještě rok počkat, protože jeho nastávající je teprve dvacet a sňatky jsou legální až od jedenadvaceti - tedy v okamžiku, kdy jste plnoletí. Také se očekává, že nastávající manželka bude panna. (Později, při cestování do dalších arabských zemí jsem zjistila, že pojmem "panna" se rozumí nepoškozená panenská blána, tudíž například anální sex je tedy vlastně v pořádku. Ne, už mě to ani nijak zvlášť nepřekvapilo.)

No a jelikož na tradice (a na to, co by si sousedi pomysleli, kdybyste se chovali trošku jinak) se v Egyptě hodně dbá, v okamžiku, kdy jsem projevila přání se porozhlédnout po Káhiře v MUŽSKÉ společnosti, bylo potřeba vše zorganizovat ve velkém stylu. Moje egyptská rodina se přátelí se spoustou dalších rodin a jedna z těchto rodin měla syna Ahmeda (v této době jsem ještě netušila, že o půl roku později budu mít nehoráznou chuť srazit Ahmeda ze střechy hotelové restaurace v Abu Dhabi a jen má vrozená sebekontrola mi v tom zabrání), který se uvolil mi dělat průvodce. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem byla pod ochranou své egyptské rodiny (a tudíž jejím právoplatným členem), nejdříve se museli Ahmedovi rodiče dostavit do našeho domu, oficiálně se představit (i když se znají spoustu let) a požádat o svolení, jestli mě Ahmed může vzít na výlet. Když obdrželi svolení, musel se dostavit Ahmed osobně a představit se, sdělit, jaké má se mnou úmysly a následně opět požádat o svolení.

Kdysi jsem četla sešitkový německý román, odehrávající se v devatenáctém století - jmenovalo se to Mé srdce patří tobě nebo tak nějak - kde namlouvací rituál probíhal velmi podobně, akorát že atmosféru v románu nedokresloval houf egyptských dětiček peroucích se venku o husí křídlo za libozvučného hulákání muezzina. V této romantické atmosféře Ahmed svolení obdržel, takže jsem vyfasovala prstýnek - je totiž nepřípustné, aby byl muž se ženou sám KDEKOLIV, aniž by byli zasnoubení - a následující den jsme mohli vyrazit na průzkumy.

V té době už na mě lidé z okolí byli zvyklí, každý mě nadšeně zdravil a zářil když jsem zdravila nazpátek, netušíc, s kým to sakra mluvím. Ano, jsem debil co se týče pamatování si jmen a tváří, navíc v Egyptě se každý druhý chlapík jmenuje Ahmed nebo Mohamed. Přiznávám, že občas jsem se bavila tím, že jsem na ulici zakřičela: "Ahmede!" a sledovala, kolik lidí se otočí. Na druhou stranu v okamžiku, kdy ke mně někdo rozzářeně přispěchal, ptal se, jak se mám a jestli si ho pamatuju, stačilo říct: "No jasně, Mohamed, žejo?" a na nadšené výkřiky typu: "No vážně, ty si mě pamatuješ!" se skromně usmívat.

A protože už jsem v Egyptě byla nějaký ten pátek, pomalu nastal čas chystat se na cestu zpět do ČR. Součástí tohoto procesu byla také návštěva úřadu na Tahrir square, kam mě Ahmed doprovázel. A právě zde jsem pochopila Egypt, resp. proč je Egypt tam, kde je.

Při vstupu do úřadu jsem musela odevzdat foťák. Domnívala jsem se, že se tak děje z bezpečnostních důvodů. Po vstupu dovnitř jsem pochopila, že pravděpodobnější je, že si lidé nepřejí, aby někdo zdokumentoval ten bordel. Co se čistoty týče, nádraží v Kolíně PŘED rekonstrukcí by odpovídalo. Všude se povalují bezdomovci a žebráci, všude jsou fronty lidí, kteří čekají třeba celý den na vyřízení jednoho papíru, občas jim dojde trpělivost a začnou se prát. Mezi tím se proplétají prodavači s vozíky přeplněnými občerstvením. Tak jsem si koupila popcorn (abych byla stylová), usadila se na zem posetou úředními lejstry a královsky se bavila. Co se profesionality úředníků týče, musím konstatovat, že jsem nikdy neviděla nikoho trhat a házet na zem úřední dokumenty čekající na vyřízení s takovou ladností a grácií jako právě v Egyptě. Nicméně nakonec se zadařilo (po téměř osmi hodinách) a já se mohla začít chystat na cestu domů, za pivem a vepřovým.

Po příletu do ČR jsem se prvních pár dní neustále dívala pod nohy, jestli nešlapu na šváby a krysy a přemýšlela, kam se vydat dál. Než jsem se stačila rozhodnout, ozvala se mi kamarádka, jestli bych náhodou neměla chuť cestovat s oslí karavanou po horách ve Španělsku. Chuť jsem měla, tudíž jsem opět sbalila krosnu a vydala se na letiště.