Dovolenou jsme řešili, tak jak to u nás chodí, na poslední chvíli, tak mám pocit, že mi chybí snad úplně všechno. “Jak můžeš být pořád tak v klidu?” ptám se přítele. “A co bych se nervoval, vždyť mi ve finále stačí jenom jedny plavky a peníze!”. Nemá cenu někomu vysvětlovat, že já ty plavky potřebuji alespoň troje a k tomu ještě spoustu věcí. Ukončuji debatu.

Dojíždíme na letiště Václava Havla. Stres... Nemám pas!
"Podívej se ještě jednou", nabádá mě přítel!
"Tak asi jsem se dívala, ne?"
"Tak se podívej ještě jednou, určitě jsi na něj nezapomněla!"
"A nedával sis ho k sobě? Ano, určitě sis ho dával k sobě, podívej se do kufru!"
"Nebudu se dívat, Tvůj pas jsem v ruce nedržel!"
 
...Začíná ze stresu vyhrocená výměna názorů! Pokorně začínám mlčet, když pas nahmatám v boční kapse kabelky. V duchu si říkám, že jsem udělala zbytečnou scénu, ale zároveň nechápu, kdy jsem ho tam dala. Začínám podezdřívat přítele - určitě mi ho tam nastrčil on, aby ze mě udělal pitomce a teď se mi směje! Ještě chvíli předstírám, že hledám, zvolňuji v intonaci hlasu, začínám v klidu konverzovat, co budeme dělat, když ho nenajdu... herecké obsazení na jedničku, ničeho si nevšimnul - nemůžu být za hysterku!
 
Napětí ustoupilo, popadnu pas z kabelky a klidným hlasem povídám: “Jé, mám ho, byl tady v boční kapse!”.
"No vidíš, já to říkal, hlavně, že jsem za to mohl zase já"
 
...Někomentuji. Vzpomenu si na Účastníky zájezdu a sama pro sebe si postesknu: “Už to tak bude. Janinko, senilníš!”

Posedáváme v odbavovací hale a prohlížíme si naše spolucestující. Věkový průměr lidí je kolem padesáti. Bože, bíle ponožky a sandále, ledvinky kolem pasu a hřebínky vykukující ze zadní kapsy plátěných kalhot - je jich tady tolik, že začínám podezdřívat přítele, jestli nevybral zájezd na ozdravný pobyt. Nikdo, kdo by se alespoň trochu přibližoval našemu věku tady zatím nesedí.

Pro let do Cancúnu byl otevřen nástupní Gate A8. Čteme na tabuli. Je to tady! Se vzrušením nastupujeme. Usedám na své místo, k okýnku jsem pustila přítele, s tím, že se na Azorských ostrovech, kde máme mezipřistání vyměníme (ne, kvůli výhledu, ale kvůli spánku). Čekám, kdo si vedle mě přisedne. Na toto jsem měla vždy opravdu “štěstí”, takže jsem se už smířila s tím, že budu několik hodin nasaradinkovaná vedle chrápajícího obézního důchodce v charterovém letu v economy třídě, kde máme každý svůj půlmetrčtvereční a on mi z něj ještě polovinu ubírá. Ale nevadí, to přežiju a těšení se na karibský ráj mi nemohla zničit ani myšlenka mých nejhorších potencionálních spolucestujících sedících vedle mě! Nakonec se vedle mě přisedá dědula, naštěstí hubeňour. Alespoň tak! Pozdravím ho, ale neodpoví. Asi mluvím potichu, pán je v postarším věku, třeba mě neslyšel, nechci působit nevychovaně, jakmile usedne pozdravím ho ještě jednou a nahlas, že se otočí i paní sedící v řadě pře námi. Opět bez odpovědi...”Tak si trhni dědku!”

Dámy a pánové, vítejte na palubě, prosíme, uložte svá kabinová zavazadla do schránek nad Vaší hlavou nebo pod sedadlo před Vámi. Každé sedadlo je vybaveno bezpečnostním pásem, zapnete jej pomocí přesky a pás utáhnete... Poslouchám instruktážní video. Letadlo nabírá rychlost. Tento okamžik zbožňuji. Zabořuji se do sedaček a čekám, až se odlepíme od země! Zavírám oči a vychutnávám si to.
 
Co je? Otevřu oči, letadlo začíná prudce brzdit otáčí se a vrací se zpět.

Dobrý den, hlásí se k Vám kapitán letadla, pilot letadla hlásí drobnou závadu, vyčkejte na svých místech, jsou povolaní technici, kteří letadlo prohlédnou a potom Vám dáme ihned zprávu. Předpokládáme, že do patnácti minut! Opakuji vydržte na svých místech!
 
Kapitán je tajemný jako hrad v Karpatech, více nám nesdělí a jeho hlas zní poněkud nervózně.
 
Po letadle se šíří šum. Lidé si šuškají, cestující předemnou se rozčilují. "To nebude patnáct minut, to známe, přesně tak to bylo loni! Tohle se děje jen v ČR, že jsme neletěli z Německa!" uslyším před sebou.
 
Keci v kleci! Já letěla tolikrát z ČR a nikdy se mi to nestalo. Pravda, nikdy jsem neletěla tak daleko. Ale věřím, že se jedná o banalitu a brzy odletíme. Věřím tomu ovšem jen do chvíle, než se opět ozve kapitán letadla o požádá nás o vystoupení, letadlo bude odtaženo do hangáru a avízovaná "drobná závada" bude prý odstraněna do půl hodiny. To už jim nevěřím! Do půl hodiny, ha ha ha! To je doba tak akorát na odtah letadla a maximálně utažení matky na sedačce pilota a přistavení letadla zpět, ne na odstranění závady!

A dobře jsem udělala, že nevěřím.
 
Naše letadlo se opravuje namísto půlhodiny už padesát minut. Asi se kluci v monterkách s kladívkem a šroubovákem sekli a je potřeba dotáhnout matku ještě na sedačce druhého pilota!
 
Po hodině se konečně ozve dáma za pultem v odbavovací hale: “Plánovaný odlet co Cancúnu bude za hodinu, zde si u mě můžete vyzvednout poukázky na sto kurun na nákup nápoje a občerstvení”.
 
Nervozita v odbavovací hale začíná hostnout. Ne, houby! Ona už zhoustla, dala by se krájet! Nějaká blondýna, která se na dvanáctihodinový let vydala v kozačkách na jehlách a koženém modelu si bere hlavní slovo. Chvíli se dohaduje se slečnou za pultem, a potom nábádá nás ostatní ať podepíšeme nějaký cár papíru, a že budeme žádat o odškodnění! To určitě nám něco dají, říkám si...
 
Jsem taky mírně rozladěná, navíc mé tělo je vyčerpané po angíně a jsem uvavená, ale nehodlám si takovým stresem kazit začátek dovolené a navíc je lepší letadlo opravit, než se koupat někde v atlantiku. Neposlouchám ji dál, jdu proměnit svoji poukázku za stravu a doplnit si nikotinový deficit. Byl už večer a byl otevřen pouze letištní bufet, na jednu bagetu a litrovou láhev pití jsem musela k poukázce ještě padesátkorun doplatit. Musím se tomu smát, kdybych si taky raději vzala řízky, jako naši spolucestující, kteří je vybalili v hale z alobalu a přikusovali okurek. V době, kdy oni v klidu svačili, já se musela přes celé letiště hnát pro seschlou bagetu za kilo!
 
Běžím ven, bohužel musím opět přes pasovku, vykouřím dvě cigarety a spěchám zpět, za hodinu to všechno stíhám tak tak...
 
Z hodinové opravy byly nakonec stejně hodiny dvě. Nadávám si, že jsem zbytečně spěchala. V klidu posvačím bagetu. Blondýna si nechala zavolat Supervizora s stále tam něco vyjednává a vyhrožuje, že nepoletí. To určitě musí kočku za pultem neskutečně mrzet, směji se v duchu...

Dostáváme informaci, že letadlo je již přistaveno. Nastupujeme opakovaně do letadla a za nedlouho vzlétáme. Pokus číslo dvě. Podařilo se. Konečně vidím Prahu z ptačí perspektivy a již dnes podruhé poslouchám instruktážní video. Otevírám knihu a jdu si let zpříjemnit čtením bestselleru - Paulo Coelho, Alchymista. Po přečtení první věty: „Maria Panno, počata bez poskvny hříchů, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme. Amen" jsem mírně rozladěná a nervózní. Hm, tak to je určitě nějaké znamení, to nepřežijeme. Tak tedy děj se vůle boží!

Mezipřistání Azorské ostrovy, mezipřistání Kuba, vylodění cestujících natěšených na dovolenou nalodění cestujících co Kubu opouštějí a vracejí se domů do ČR. Cesta už proběhla v pořádku až na ten mírný chaos co nastal na Kubě, kdy mě dvě dámy vyhazovaly z místa, že prý podle palubního lístku je to jejich místo. Nebyla jsem sama, Kubánci se trochu sekli v číslech a některá místa byly třeba i třikrát obsazená. Nakonec si ale lidé posedali, kde bylo volno a zavládnul klid. Po páté vzlet, po páté instruktážní video. Už bych mohla dělat letušku, umím to zpaměti.

1.jpg

Když se podívám a z okýnka a konečně vidím výběžek Mexického Cancúnu, zapomínám ihned na těch nekonečných 18 hodin, kterých uběhlo od té doby, kdy jsem doma zabouchla dveře. To je nádhera... Na tento okamžik jsem se těšila!

Vystupujeme z letadla a je to tady. Konečně!
Hola! Bienvenidos a México!

Máte blbě vyplněné turistické vízum, povídá mi opálený metr dvacet vysoký obtloustlý Mexičan angličtinou s milým španělským přízvukem. Odstupuji bokem, opravuji chyby a pokračuji dál. Ještě, že jsem na to měla tolik času, ale co, pět minut už mě nezabije. Pokračujeme dál, kufry přijely. Uf, je to za námi, oddechla jsem si! Ovšem jsem se trochu sekla a dobrodružství pokračuje...

Půl hodiny venku hledáme s celou skupinkou delegátku. Nakonec k nám kráčí vysoká blonďatá kráska. „Dobrý den, vítám Vás v Mexiku jménem naší cestovní agentury, jsem Vaše delegátka“. Mluvila tak pomaličku a nudně, že mě to uspávalo (opět si připomenu film Účastníci zájezdu)….
“A ukolébavka by nebyla, slečno?“ Přemítám si v hlavě scénku a nahlas se usměji. Vůbec nevím, co nám vyprávěla.
„Co říkala?“ otočím se na svého přítele.
„Máš poslouchat“
„Tak jsem chvilku nevnímala, můžeš mi to zopakovat?“
„Ne, nekecej, a pojď!“
 
Nechci, aby se opakovala výměna názorů s pasem, sklopím zrak a mlčky se nechávám vést davem.
Slečna průvodkyně nás odvede k autobusu, který nás má rozvést do našich hotelů a loučí se s námi. Autobus najíždí na dálnici a tam jeho služba končí. Autobus namísto toho, aby jel, začíná poskakovat, vždy když se řidič pokusí zařadit dvojku, chcípne. Zkouší to tak desetkrát za sebou, vždy popojedeme maxálně dvacet metrů a znova a znova. Řidič to vzdává. Vyprovodí nás ven z autobusu na trávník, vyhází nám zavazadla z kufru a něco nám tam povídá španělsky, takže pro mě jako kdyby nemluvil. Chvíli se drápe v motoru a nakonec vleze do autobusu a poposkakuje dál. To si dělá srandu, on fakt ujel?! No ujel, skáče tak, že ho ještě deset minut vidíme. Naštěstí se mezi námi našel španělsky hovořící cestovatel, tak nám přeložil jeho slova. Prý pro nás přijede náhradní autobus a máme vyčkat. Jen nechápeme, proč s námi na něj nepočkal. Starší pár vtipkuje o únosu. Na mě jdou taky trošku mdloby! Slečna aktivní (ta z letiště v kůži a kozačkách na jehle) opět sepisuje nějaká lejstra. Volá delegátce a deset minut s ní vede monolog. Během jejího hovoru opravdu přijíždí náhradní autobusu i s naší krásnou delegátkou.

Tak, a jdeme spát. Konečně je po všem a ta nekonečně dlouhá cesta končí. Toto byla poslední negativní tečka z naší dobrodružné cesty na dovolenou. A konečně začala ta příjemná část naší dovolené.
 
Překrásné karibské pláže, kde je azurové moře lemované neskutečně jemným bílým pískem, pestrá fauna a flora nás zcela pohlcovala. Nádherné pozůstatky mayské kultury…

POHÁDKOVÉ MEXIKO!

Bylo tam překrásně. Lidé byli milí, usměvaví a já si konečně někde se svým metremšedesátpět připadala vysoká. Nebyl tam snad nikdo, kdo by měl víc než metrpadesát do výšky (a podobné proporce do šířky). Jen za ty dva týdny jsme toho bohužel moc procestovat nestihli. Navštívili jsme pouze ostrov Isla Mujeres, nádhernou pevnost Tulum, která leží přímo na břehu moře a pyramidy Cobá a letmo zkoukli i Cancún, kde jsme měli základnu a kde jsme taky samozřejmě odpočívali a nabírali energii.

Mexická kuchyně byla vynikající, jen nevím čím to je, ale ty pravé mexické speciality mně více chutnají v ČR v mexických restauracích, asi jsem moc „rozmlsaná“…

3.JPG
4.JPG
5.JPG
6.JPG
8.JPG
9.JPG
10.JPG
11.JPG
12.JPG
13.JPG
14.JPG

16.JPG

17.JPG

18.JPG

A co zpáteční cesta?
 
I náš zpáteční let byl trochu neobvyklý. Na Bermudech, kde jsme měli po Kubě druhé mezipřistání  jsme se opět zdrželi, jelikož jsme nedostali povolení k letu a přihlíželi jsme nouzovému přistání letadla s požárem na palubě.
 
Zase se pár lidí v našem letadle rozčilovalo, opět se sepisovala nějaká reklamace za vrácení části peněz z ceny letenky.
 
Ale podle mě, to nějak už k těm našim dobrodružným cestám patřilo.
Během té hodiny, co jsme tam čekali jsem si prohlížela fotky, vzpomínala jsem a přehrávala si v hlavě tuto nádhernou pohádku!

Tak se asi děla vůle boží, vše jsme ve zdraví přežili a já si s sebou domů odvezla vynikající Tequillu vyrobenou ze 100% agáve, pravé mexické sombrero, ale především neskutečně krásné vzpomínky.

Tak snad zase někdy příště…Hola!