Asi bych měl začít tím, co to ten Couchsurfing (dá se to přeložit jako surfování po gaučích, dále CS) vlastně je. Ve zkratce je to cestovatelská sociální síť, díky které máte možnost sdílet váš byt/dům s lidmi z celého světa, které jste předtím nikdy neviděli. S tím, že za to nic nechcete. Anebo s nimi můžete zajít na kafe, provést je po městě, je to na vás, co s nimi provedete. Většinou to chodí tak, že zůstáváte na dvě nebo na tři noci, ale setkal jsem se i s případy, kdy si lidé tak sedli, že je hostující nechali bydlet i několik týdnů. Chápu, že pro někoho je představa, že si do baráku pozvete naprosto neznámé lidi, dost šílená, ale já jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčit, že to fakt funguje! Moje první zkušenost s CS byla v roce 2011, když jsem byl na 14 dní dělat dobrovolníka v Norsku. Strávil jsem pak na cestě zpátky týden v Kodani na koleji s místními studenty a bylo to vážně super. Pamatuji si, že v Praze bylo tenkrát v tomhle projektu zapojeno jenom pár stovek lidí. Od té doby se CS komunita značně rozrostla. V Praze je dnes zaregistrováno přes 20 000 lidí, v Torontu přes 30 000 a třeba v New Yorku je nyní už skoro 100 000 lidí. Couchsurfing natolik zahýbal s tradičním pojetím cestování, že o tomto projektu vyšly články v New York Times, na CNN nebo ve Forbesu. Více zde: https://www.couchsurfing.org/n/press. Z nich se můžete dozvědět, že „couchsurferovat“ můžete po celém světě na více jak 100 000 místech, mimo jiné v jeskyni v Jordánsku, v drsném Afghánistánu nebo v mrazivém Grónsku.

Ptáte se, proč to lidé dělají? Pro lidi, kteří hostují, to je možnost, jak se vytrhnout z každodenního stereotypu. Mají možnost potkat se s lidmi z celého světa, dozvědět se o jejich kultuře, způsobu myšlení, odlišnému způsobu života. Díky Couchsurfingu se často potkávají naprosto rozdílní lidé, kteří by jinak neměli šanci se potkat. A pro ty, co „couchsurferují“, vytváří CS naprosto nový rozměr cestování. Nejde jenom o to, že ušetříte spoustu peněz. To se samozřejmě více než hodí, zvlášť když jste student jako já. Ale jde hlavně o to, že máte šanci potkat lidi, kteří dané místo znají jako svoje boty. Dozvíte se téměř zapomenuté příběhy, které z wikipedie ani z žádných knížek nevyčtete, místní vám řeknou, co stojí za to navštívit a co je naopak ztráta času, i když to ve všech cestovatelských příručkách vychvalují. Rádi s vámi město projdou, ukážou vám svoje oblíbená místa, restaurace, kavárny, často jsme s nimi propařili celou noc v jejich oblíbených barech a klubech. Pro lidi, kteří rádi cestují, nebojí se trochu dobrodružství, a rádi potkávají nové lidi, je CS prostě skvělá věc. Pro mě osobně jde hlavní myšlenka Couchsurfingu daleko za běžné cestování, spojuje totiž celý svět dohromady. Líbilo se mi, co mi řekl Shawn, mimo jiné univerzitní profesor psychologie, u kterého jsme bydleli v New Yorku: „Je těžké někoho nenávidět, ať už jde o jednotlivce, skupinu nebo kulturu, když zjistíte, že nás více věcí spojuje, než rozděluje. Účastním se Couchsurfingu, protože díky tomu můžu toto poselství šířit dále. A navíc, je to fakt zábava.“

Pro zajímavost uvedu výčet těch nejzajímavějších lidí, které jsem měl díky CS šanci poznat. V Torontu jsme bydleli několik dní u investičního bankéře, i když on sám odjel na návštěvu svého domova na Taiwan. Ač se to zdá nepochopitelné, tak jsem se s ním osobně potkal až o měsíc později, když jsem se přes Toronto vracel domů. Nechal nám klíče od svého domu u spolubydlících s tím, že můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat. Pak jsme měli šanci poznat velice zajímavý pár z Rumunska, který na podzim vyráží na vysněnou dvouletou cestu kolem světa. Ve Washingtonu jsme bydleli třeba u architekta nebo grafického designéra, který vytvářel kampaně pro Světovou banku. Největší zážitky jsme ale měli určitě v New Yorku. Tam jsme bydleli u již zmíněného profesora psychologie, dále u vysloužilého kněze, který strávil přes 20 let v Africe, u týpka co pracoval v bance na Wall Streetu nebo třeba u pianisty, který hrál a skládal muzikály pro Broadway. Zážitků jsme odtamtud měli tolik, že by to bylo na samostatný blog, snad se k tomu někdy dostanu.

Teď, když jsem zpátky v Praze, je na čase vrátit CS komunitě to, co mi za ten měsíc a půl mého putování po USA dala. Nemůžu dočkat, až k sobě taky začnu zvát projíždějící couchsurfery. V plánu je to od půlky srpna, až dokončíme rekonstrukci našeho baráku.

Říkáte, že to může být riskantní? Souhlasím. Svojí holce bych samotné takhle cestovat asi nedoporučil. Přestože si o každém člověku můžete udělat celkem dobrý obrázek díky jejich profilu a referencím, nikdy nevíte, na koho narazíte. Proto doporučuji vždy cestovat alespoň ve dvou. Ono je ale každé cestování  tak trochu nebezpečné, pokud si tedy nezaplatíte u cestovky 10 dní u moře a celou dobu nevylezete z rezortu. To ale podle mě žádné cestování není. Pro mě je cestování o tom, hodit si batoh na záda a vyrazit do neznáma. Dostat se na místa, o kterých jste dříve nevěděli, poznávat nové lidi v situacích, ve kterých byste to nečekali, mít určitý plán, ale nebýt si úplně jistí, co a kde budete za pár dní dělat. Jasně, takovýto způsob cestování určitě není pro každého. Těžko si představím, že takhle budu cestovat, až jednou budu mít rodinu. Teď spíše mluvím k mladým lidem, kteří ještě žádné velké závazky nemají. Těm bych doporučil, ať se příště vykašlou na nový iPhone a raději si sbalí batoh, koupí letenku do neznáma a prostě vyrazí. Za rok dva se vám telefon rozbije, ale to, jaká dobrodružství jste zažijete během svých cest, vám už nikdo nevezme.

Abych se vrátil k názvu tohoto blogu, $40 je v USA průměrná cena za noc v hostelu ve velkých městech na východě USA (konkrétně Washington, Filadelfie, New York, Boston). A přesně tolik každý den ušetříte, když budete bydlet přes Couchsurfing. Ušetřené peníze pak můžete utratit za dopravu, pravé americké hamburgery, nákupy v New Yorku nebo vám ještě nějaké peníze zbydou až se vrátíte, stejně jako mně.

Když se nad tím tak zamyslím, tak ten poslední měsíc a půl byl přesně takový, jaký bych chtěl, aby byl můj život. Plný objevování, dobrodružství, učení se a zároveň sdílení s ostatními lidmi. Teď jenom přijít na to, jak to zařídit, aby můj život opravdu takový byl. Co jsem se však za poslední půlrok naučil, je to, že když člověk něco opravdu chce, tak se před ním cesta vždy nakonec objeví.

Petr Langer