Pařížské metro, trasa číslo čtyři není příliš často prázdná. |
O Pařížanech se říká, že si každý žije podle svého, že
jsou sobečtí, neohleduplní, nevnímaví. A v metru, obzvlášť ve špičce
špičky, se navíc proměňují ve valící se hrochy, nebezpečné aligátory,
anebo dotěrný hmyz. Jsou ale dny, kdy vůbec neplatí, co se říká…
Ve
vlacích, které jsou jako jeden dlouhý průchozí vagón, se vždy najde
někdo, kdo se snaží, i ve špičce, celou džunglí projít, spíše prodrat.
Žebráci. Natahují dlaň, cinkají kelímkem nebo drží čepici. Na lince
číslo čtyři chodívá o sobotách a nedělích pán s hlasem starého krále z
pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Pokaždé má na hlavě černou
čepici z úpletu, tmavou obnošenou bundu, šusťákové kalhoty, ochozené
kožené boty a ruku s drobnými schovanou v kapse.
Šel i tentokrát. Metro plné výletníků,
turistů a rodin s dětmi. Náhle se žebrák zastavil. Zvídavým pohledem se
zaměřil na urostlého muže, usazeného na sedačce. Vedle muže se nepatrně
kýval mladík s velkými sluchátky na uších. Urostlý muž cosi lovil
v rozměrné červené tašce, která vyčnívala zpod sedačky. Vytáhl burák,
rozlouskl ho a snědl. Zaposlouchaný mladík, jakoby se probral z omámení
hudbou, si všiml starého žebráka. Nabídl mu své místo k sezení. A žebrák
se posadil. Urostlý muž se na oba dva podíval. Pak se sklonil a ponořil
opět ruku do tašky. Vytáhl plnou hrst buráků. Až mu propadávaly mezi
prsty. Urostlý muž je nabídl mladíkovi, který stál před ním, ze stran
obklopen davem. Mladík, opět zahalený do své hudby, jen hlavou pokynul
k žebrákovi. Ruka jak bagrová lžíce se přesunula. Žebrák pomalu sundal
čepici z hlavy a pak se díval, jak do ní padají buráky, jak o sebe
navzájem jejich tělíčka ťukají. Mladík se sluchátky vystoupil.
Žebrák svíral plnou čepici v pravé ruce.
Blažený úsměv se držel na rtech, levou rukou šmátral v kapse. Mezi
cinkotem nahmatal šustivý pytlík. Gumové bonbony obalené v cukru, malý
reklamní balíček. Položil si čepici s buráky na klín a pytlík roztrhl.
Otevřený ho podal urostlému muži, který v puse opět převaloval burák.
Muž se nehnutě díval na žebráka, jak drží napřaženou ruku. Nenabídl si.
Žebrák, jakoby si už dostatečně odpočinul, vstal a muži položil všechny
bonbony na kraj jeho červené tašky, na tu hromadu buráků, nejspíš
určenou k pouličnímu prodeji.
Žebrák, s čepicí plnou buráků, se znovu
vydal na svou pouť za centy. Než zmizel v džungli hlav a tašek, ještě se
otočil a na muže usmál. Bezzubými ústy. Šťastnýma očima.
To není pohádka. To bylo sobotní pařížské metro.
Hana Strejčková