Čínský nový rok před námi a já málem přešla
Vánoce. Vánoční Šanghaj mám spojenou s jedinou vzpomínku laděnou do
modré, fialové, stříbrné a zlaté. Snažila jsem se ji vytěsnit. Dnes se
opět přihlásila. Cestou po šanghajské „Pařížské“ se ke mně podruhé během
krátké doby skláněly fialové stromy. Tentokrát z nich visely obrovské
růžové květy a signalizovaly, že nový rok (Spring Festival) je tu.
Vánoce se v Číně oficiálně neslaví. 24. prosince je pracovní den jako
každý jiný. Obchodníci na to mají trochu jiný názor a snaží se využít
každé příležitosti, aby přiměli zákazníka k provětrání peněženky.
Vánoční výzdoba možná reagovala na nějaký moderní trend, ale k dívání
nebyla. Fialové kůly v metalickém provedení představovaly pravděpodobně
listnaté stromy, fialové byly kmeny i „větve“. Nejvíc se stromy podobaly
smuteční vrbě, „větve“ byly do oblouku ohnuté tyče. Na „větvích“ visely
ohromné fialové a modré koule. Pod každým fialovým stromem stál na
masivním zlatém podstavci stříbrný jelen v životní velikosti. Jeleni
mnou trochu otřásli a vánoční náladu rozhodně nevyvolali. Rychle jsem
utíkala do metra, abych už měla jeleny z očí.
Spolu s naší novou
sousedkou, která se s rodinou do Šanghaje přistěhovala z Francie, jsme
prožily vánoční radost ve všední den s neurčitým datem.
Beatrix moji nabídku
na společně strávený den na téma kde nakoupit nejběžnější věci do
domácnosti přijala s nadšením. Neměla žádné velké nároky ani představy,
jen zmínila, že nemá co číst a potřebovala by otvírák na konzervy.
Cíleně jsem chtěla udělat Beatrix radost. Vím, jak se člověk cítí po
příjezdu na jiný kontinent, do cizí země, do cizího města, do domu, kde
je holý nábytek nebo také vůbec nic, ani hrnek, ani lžíce. Leccos v domě
nefunguje. Jazyková bariéra se pevně drží sta procent. Všechno kolem
jen ve znacích. Pokud chce člověk něco konkrétního koupit a na balení
není obrázek, neví, co kupuje. Krabička s čínským drakem může skrývat
rýži, čaj, prášek na praní, cokoliv. Anglický popis na výrobku se často
silně rozchází s realitou uvnitř, což tolik nevadí, na drtivé většině
totiž žádný není.
V den D k nám Beatrix
přišla už o pět minut dřív. Tak moc se těšila. Její radost nezkalilo
ani hodinové popojíždění v koloně. Nejdřív jsme dorazily do knihkupectví
s cizojazyčnou literaturou. Je to skutečná oáza, v Šanghaji je jen pár
míst, kde si člověk může koupit knihu v jiné řeči než v čínštině.
Beatrix zářila, nadšeně pobíhala mezi dětským oddělením, anglickými a
francouzskými knihami. Pak najednou zastavila a se širokým úsměvem mi
řekla, že si připadá jako o Vánocích. Zbýval ještě otvírák na konzervy.
Propátraly jsme dva velké obchody, v každém Beatrix našla něco
praktického. Jen otvírák nebyl. Prodavači potvrdili, že není. Zastavily
jsme se ještě v jedné oáze, na květinovém trhu. Záplava květin se skrývá
ve dvou špinavých plechových halách, kde prodavači hází všechno (včetně
hůlek a papírových misek od oběda) sobě i zákazníkům pod nohy. Kromě
květin všeho druhu se tam prodávají akvarijní rybičky, želvy, kočky,
hračky, domácí potřeby, sošky, nábytek, školní potřeby nebo
galanterie. V jednom z posledních zapadlých obchůdku konečně Beatrix
našla svůj otvírák na konzervy. Svírala ho v rukách jako dítě hračku,
oči jí zářily radostí a nadšeně děkovala. Ona měla radost z otvíráku a
já měla radost z její radosti.
Možná je otvírák
maličkost, ale odstěhovat se do tak vzdálené a tak odlišné země, naučí
člověka radovat se z maličkostí. A když se podaří koupit dvě věci
najednou, člověk se opravdu cítí jako o Vánocích. Sama jsem zažila
podobný pocit, když se mi podařilo po několika týdnech koupit čočku nebo
pšeničnou mouku. Zásobování zkrátka občas vypadne. Jediný jogurt, který
se tu syn naučil jíst, jsem naposledy koupila v září. Od té doby jsem
ho neviděla...
Navíc mě hřeje
jistota, že Beatrix časem také vezme někoho nově příchozího za ruku a
provede ho městem, ukáže mu, kde je opravna bot, kde se dá koupit dětem
kostým na školní divadelní představení. Přesně tak, jako před dvěma lety
vzala jedna dobrá duše mě.
V zemi, kde nemají
Vánoce žádnou tradici, jsem si víc než kdy jindy uvědomila, že opravdu
nejsou o výzdobě a pozlátku. A radost nezávisí na místě, datu nebo ceně,
ale jen na člověku.
Pavlína Furgaláková