Za Inču-čunou

Když jsme se stejnou partou do Chorvatska vyrazili příště, tak jsme po předchozích zkušenostech nenechali nic náhodě.

„Tentokrát jsem se na vás připravil,“ pravil Luděk a my mu to snědli zase s navijákem. Abyste trochu byli v obraze, kámoš Luděk je takový spokojený člověk. První rok si vymyslel tu nejdelší cestu a vláčel nás přes Alpy, celý nadšený, jak si to krásně užijeme. Zastavil v Soběslavi a hned se mu tam líbilo.

„Já to tady mám rád. Klidně bych tu dneska zůstal zachlastat a zítra bysme popojeli dál!“ To bylo právě to, co nás napadlo už v Praze, když zařizoval v půjčovně auto. Jakmile někde zastaví a vidí, že mají Budvar, rozsedí se a je konec!

„Žádný takový, spíme v Rakousku a jedeme!“ Zavelela jsem a pak se zase nasedalo. Jenomže u nejbližšího Kauflandu byla další zastávka a za trest se naše auto napěchovalo pivem. Byly to příšerné PET lahve v množství „co se ještě vešlo“, takže jsme ve fabii seděly vzadu s nohama na flaškách. Moje páteř definitivně utrpěla deformaci a na konci cesty jsem vylezla hrbatá. Našim „chlapcům“ to ale tenkrát stejně nevadilo, protože když vidí pivo, nevnímají ostatní. Ó, jak je můj manžel v tomhle jiný!

Podruhé jsme cestovali větším vozem, namísto piva vezli víno a v Rakousku nespali. Luděk si dal vysvětlit, že delší cesta nutně nemusí být nejlepší. Když nadešel den výletu za Inču-čunou, povídá: „Jedeme, je to řekla Zrmanja u Obrovce.“

Působilo to dost důvěryhodně. K moři nechodil, celé dny čuměl do počítače, zdálo se, že mapu si vyfotil do paměti a tak nás ani sluníčko nerozhodilo. Na řece se ochladíme a třeba nám to vyjde hezky jako v Plitvicích. Nevyšlo! Zabloudili jsme v nějakých nehostinných krajích, byly tam podivné cedule „nebezpečí min“. Luděk duchapřítomně pronesl: „Holky, nechce se vám čurat?“

Mně a kámošce Vlastě trošku ztuhnul úsměv. Klimatizace větrala, ale my byly zpocené, řeka nikde na dohled nebyla a Inču-čuna už nás přestal zajímat.

„Copak ty nevíš, kde to je?“

„No, na tý mapě to bylo nějak nalevo a nahoru ….“

Směr byl tedy jasný. Nejbližší civilizace, něco na pití a pauza na cigáro. V autě už začal trochu houstnout vzduch. Chvílemi tam bylo úplně nedychatelno. Luděk přidal plyn, projel nejbližší vesnicí a zastavil u moře. Vodu!!!! Naštěstí byla. Nikoli řeka Zrmanja! Ten den byl pro naši další dovolenou osudový. Luděk, starý mládenec, pochopil, že s ženskýma se nikdy nikam nedostane. Od těch dob jezdil na výlety sám.

A já zase pochopila, že chlapi se nedají změnit. Jeden je za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet!

Díky za krásné vzpomínky, přátelé! Mám je uložené na protivné zamračené zimní dny.

Alice Barešová