|
Když jsme se stejnou partou do Chorvatska vyrazili příště, tak jsme po předchozích zkušenostech nenechali nic náhodě.
„Tentokrát
jsem se na vás připravil,“ pravil Luděk a my mu to snědli zase s
navijákem. Abyste trochu byli v obraze, kámoš Luděk je takový spokojený
člověk. První rok si vymyslel tu nejdelší cestu a vláčel nás přes Alpy,
celý nadšený, jak si to krásně užijeme. Zastavil v Soběslavi a hned se
mu tam líbilo.
„Já to tady mám rád. Klidně bych tu dneska zůstal zachlastat a zítra bysme popojeli dál!“ To bylo právě to, co nás napadlo už v Praze, když zařizoval v půjčovně auto. Jakmile někde zastaví a vidí, že mají Budvar, rozsedí se a je konec!
„Žádný takový, spíme v Rakousku a jedeme!“ Zavelela jsem a pak se zase nasedalo. Jenomže u nejbližšího Kauflandu byla další zastávka a za trest se naše auto napěchovalo pivem. Byly to příšerné PET lahve v množství „co se ještě vešlo“, takže jsme ve fabii seděly vzadu s nohama na flaškách. Moje páteř definitivně utrpěla deformaci a na konci cesty jsem vylezla hrbatá. Našim „chlapcům“ to ale tenkrát stejně nevadilo, protože když vidí pivo, nevnímají ostatní. Ó, jak je můj manžel v tomhle jiný!
Podruhé jsme cestovali větším vozem, namísto piva vezli víno a v Rakousku nespali. Luděk si dal vysvětlit, že delší cesta nutně nemusí být nejlepší. Když nadešel den výletu za Inču-čunou, povídá: „Jedeme, je to řekla Zrmanja u Obrovce.“
Působilo to dost důvěryhodně. K moři nechodil, celé dny čuměl do počítače, zdálo se, že mapu si vyfotil do paměti a tak nás ani sluníčko nerozhodilo. Na řece se ochladíme a třeba nám to vyjde hezky jako v Plitvicích. Nevyšlo! Zabloudili jsme v nějakých nehostinných krajích, byly tam podivné cedule „nebezpečí min“. Luděk duchapřítomně pronesl: „Holky, nechce se vám čurat?“
Mně a kámošce Vlastě trošku ztuhnul úsměv. Klimatizace větrala, ale my byly zpocené, řeka nikde na dohled nebyla a Inču-čuna už nás přestal zajímat.
„Copak ty nevíš, kde to je?“
„No, na tý mapě to bylo nějak nalevo a nahoru ….“
Směr byl tedy jasný. Nejbližší civilizace, něco na pití a pauza na cigáro. V autě už začal trochu houstnout vzduch. Chvílemi tam bylo úplně nedychatelno. Luděk přidal plyn, projel nejbližší vesnicí a zastavil u moře. Vodu!!!! Naštěstí byla. Nikoli řeka Zrmanja! Ten den byl pro naši další dovolenou osudový. Luděk, starý mládenec, pochopil, že s ženskýma se nikdy nikam nedostane. Od těch dob jezdil na výlety sám.
A já zase pochopila, že chlapi se nedají změnit. Jeden je za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet!
Alice Barešová