Prádelny jsou na každém rohu a pračku doma holt nemá každý. V prádelně na Hayes street v San Franciscu visí v okně volební plakát „Ed Lee gets it done“ (Ed Lee to zvládne), majitel prádelny asi podporuje v blížících se listopadových volbách současného starostu města.
Čekám až se nám dosuší to naše prádlo a bavím se slečnou Kim, která studuje na sanfranciské univerzitě. Ptám se jí koho bude ve volbách volit, či kdo podle ní bude nejlepší starosta a ukazuji na plakát ve výloze.
Ve výlohách různých krámků či restaurací se začínají objevovat plakáty, které hlásají podporu kandidátům. Lidé si je dávají i do oken. Nálepky na nárazníky automobilů nejsou v San Francisku moc oblíbené, prý vám může kvůli neoblibě kandidáta či kandidátky někdo klíčem poškrábat celé auto, vysvětluje mi Kim.
Ještě neví koho volit a více ji zajímá, co si v Evropě o Americe myslíme, a co si myslíme o jejich prezidentovi.
Prezidentské volby budou za rok a tak se soustředíme chvíli na to lokální. Slečna Kim je registrovaná volička demokratické strany a mezi šestnácti kandidáty je deset Demokratů, dva Republikáni a zbývající jsou nezávislí.
Volba tedy není úplně jednoduchá a do toho zde mají jeden z nejvíce komplikovaných volebních systému „rank choice voice“, které je známe jako alternativní hlasování. Voliči si vybírají kandidáta na první pozici, druhé a třetí. Šanci ve volbách má tak sice hodně kandidátů, ale pro voliče to není úplně snadné.
Mě zajímá kandidát Tony Hall , kterému děla hlavního stratéga kampaně můj dobrý známý. Jamie pracuje současně jako stratég na několika kampaních - jedna z nich je o pro Rickyho Gilla, který kandiduje do kalifornského kongresu a představuje velikou naději pro zdejší Republikány.
Tenhle mladý syn indických imigrantů za první měsíc své kampaně vyfundrisoval půl milionů dolarů. Asi o něm ještě uslyšíme.
Kalifonie je pro politické konzultanty vůbec země zaslíbená, je jich tu plno a vznikly tu i první konzultační firmy. Chcete-li dělat politického konzultanta v Americe, tak buď ve Washingtonu nebo sídlíte v Sacrementu či Los Angeles.
Ale vraťme se ke kampani samotné. Jak říkal Jamie, hlavní stratég kampaně, naposledy byla volební účast při posledních volbách 50 procent. Poklesne mi brada obrazně řečeno a hlesnu, že to přeci není malá volební účast. Jamie to pak upřesní, že volila polovina lidí z těch, kteří se registrovali.
Nutnost registrovat se, jako volič mi vždycky připadala pro voliče poměrně náročná. Navíc se musíte registrovat, jako volič konkrétní strany v USA to znamená buď Republikán, Demokrat či Nezávislý. Dostanete pak konkrétní volební lístky a volební stratégové seznamy lidí, kteří volí buď tak či onak. V průběhu kampaně je pak klíčové buď zaregistrovat nové voliče či ty své opravdu přimět volit případně alespoň kampaň finančně podpořit.
It’s all about the money a to doslova. Americké volební kampaně začínají rok dopředu čistě tím, že si najmete člověka, který shání na kampaň peníze. Podle míry a schopnosti vygenerovat peníze se pak rozhodnete, má-li vůbec smysl kampaň spustit.
Následuje velký výzkum, který zkoumá volební prostředí, šance kandidáta, testování témat. Speciálně mě zaujal způsob, jakým je možné využívat telefonování voličům ne pouze s cílem je přimět volit, ale jako rychlý průzkum, kdy si můžete testovat témata a jejich důležitost.
Vzhledem k tomu, že existují seznamy voličů, můžete si je jako organizátor kampaně pořídit, pak můžete používat různé programy a softwary, které vám dále umožňují telefonovat nejenom velmi levně, ale přímo tak, že jste napojeni do databáze a všechny údaje rovnou zadáváte do telefonu a ony se přímo ukládají online do vaši databáze. Jeden dobrovolník, tak může telefonovat identifikovaným voličům a další může dělat průzkumy.
Dobrovolníci, to je opět něco typického pro americké kampaně - lidé, kteří se staví v hlavním sídle kampaně a buď lepí známky nebo roznáší letáky či jakkoli jinak pomáhají. V hlavním centrále Tonyho Halla jsme minulou sobotu potkali starší rusky mluvící pár. Na kampani pomáhají proto, že je Tony Hall konzervativní, má za sebou třicet let práce na radnici a je pro vyrovnaný rozpočet.
Dina a její manžel lepí známky a po chvíli se s námi dají do řeči. Její muž má rád Prahu a pak najednou řekne. „Byl jsem na vojně v roce 1968. Stál jsem v řadě, když říkali, že každý třetí pojede do Československa. Naštěstí jsem měl číslo dvě.“ A tak ještě chvíli všichni mlčky lepíme známky na dopisy pro voliče Tonyho Halla.
Večer nás čeká debata kandidátů, tak o ní zase příště.
Anna Matušková