by Jara... Nebo já....
|
Do Prahy mě doprovodili mamka s taťkou a ségrou.
Všichni jsme si udělali (poslední :o) společný výlet, než jejich malá
holčička odletí do té daleké Ameriky... Vyšplhali jsme na Petřínskou
rozhlednu, prošli se po Petřínských zahradách a zašli na večeři....
Další den ráno už následoval odlet z Prahy směr Njú Jork.
První
komplikace nastala samozřejmě hned na letišti. Na letiště Praha Ruzyně
(nyní Letiště VH :o/ ) jsme dorazili ve více než pohodlném hodinovém
předstihu a začali jsme postupně hledat odbavovací halu... V tom k nám
přiletěla vyšší snědá paní z agentury, začala mávat rukama a hořekovat,
že přímý let z Prahy do New Yorku byl zrušen. Letadlo
ČSA zůstalo kvůli technickým potížím kdesi v Polsku a v Praze na letišti
zatím čekalo 150 dalších studentů zmatených stejně jako my s Jarou, co
se teda bude dít...
Nakonec byla situace vyřešena elegantně a
my jsme byli rozděleni do menších skupinek, které byly vždy odkloněny
do nějakého dalšího města (Frankfurt, Paříž, Řím, Londýn, Varšava (!!
:o) ... atp.), kde jsme měli přesednout do letadla na New York.
Na nás "vyšla" Budapešť, což je trochu ironie, protože kdybychom jeli od nás z velkoměsta do Budapešti, měli bychom to 286 km a do Prahy to máme přesně 262 km... :o) Takže kdybychom to věděli, mohli si naši ušetřit cestu do Prahy...
Na nás "vyšla" Budapešť, což je trochu ironie, protože kdybychom jeli od nás z velkoměsta do Budapešti, měli bychom to 286 km a do Prahy to máme přesně 262 km... :o) Takže kdybychom to věděli, mohli si naši ušetřit cestu do Prahy...
Do Budapešti jsme letěli malinkým
letadýlkem společnosti Malev. Pro mě byla tato změna celkem nepříjemná,
protože předtím jsem letadlem ještě nikdy neletěla a Jara říkal, že v
malém letadle to hází víc než ve velkých, která mají ČSA a že víc
reaguje na vzdušné proudy. Takže jsem se samozřejmě bála (vím, jak moje tělo reaguje na kolotoče a toto měl být ještě vyšší level!!)
a svůj první start letadla jsem prožila se zaťatými pěstmi a zavřenýma
očima... :o)) Ale v okamžiku, kdy jsme se odlepili od země, obkroužili
letiště a Jarův rodný dům a vyrazili jsme směr Budapešť, přestala jsem
se bát a začala si užívat pocitu, že LETÍM!! Neletěli jsme nějak vysoko a
z letadla byl krásný výhled na naši českou kotlinu... Přeletěli jsme
Vysočinu, a postupně jsme směřovali k Bratislavě... Viděli jsme Nové
Mlýny a dokonce naše velkoměsto!!! Což byl samozřejmě parádní zážitek -
letím do Ameriky - do New Yorku a vidím svoji rodnou dědinu!!! Prostě
bomba....
Do Budapešti jsme přiletěli po přibližně
dvouhodinovém letu. Na letišti nás hned odbavili a vyrazili jsme vstříc
obrovskému letadlu společnosti.... Hm.... Myslím, že US Airlines...?
Aha, takže Delta Airlines. Na palubě nás čekal oběd v podobě těstovin s nějakou asi omáčkou... ? (Kdo ví, co to ve skutečnosti bylo..) přichystaný v plastové krabičce spolu s plastovými příbory. Také jsem poprvé v životě pila opravdovou americkou Coca - Colu. Poznala
jsem to podle toho, že nápisy na plechovce nebyly české, ale anglické
:o) .... A hlavně.... Obsahovala High Fructose Corn Syrup (Což je
sirup z kukuřičného škrobu s vysokým obsahem fruktózy, který je v
evropských zemích zakázaný, protože způsobuje cukrovku...), ale to jsem na chuti nepoznala, protože Coca-Colu nepiju tak často...
Na letišti JFK v New Yorku
jsme přistáli přesně v 23:02 středoevropského času (tzn. někdy navečer
amerického času...), kde jsme ještě asi 3/4 hodiny čekali v letadle, než
nás vůbec pustí k odbavení a na imigrantské... Na imigrantském jsme
čekali, zase čekali a čekali.... Fronta tam byla dlouhá jako v říjnu na
Klenoty a milí Američané měli otevřené jen 3 přepážky z 24 (skoro jako u nás :o). Navíc
zrovna v tu dobu přiletělo celkem sedm nebo osm zaoceánských letadel (z
Kyjeva, Budapešti, Říma....), takže se fronta samozřejmě ještě
prodloužila. Bylo docela drsné sledovat všechny ty asi rumunské nebo
ukrajinské babičky v otrhaných šatech, které měly přes 70 roků, v náručí
spící nebo plačící dítě... No, přednost měli samozřejmě lidé, kteří
měli přes obličej roušku (zpravidla nějací Asiati...) --- ten rok totiž v
Americe řádila Swine Flu (prasečí chřipka) a my jsme si v duchu
nadávali, že jsme si doma taky nekoupili roušku, že jsme mohli být dávno
odbavení.
Po ukrutném čekání jsem dostala od velkého drsného černocha štempl do pasu (asi jsem neškodná... :o) a mohli jsme se s Jarou usídlit před stánek agentury a čekat na další přiletivší lidi jedoucí do nějakého campu, aby nás hromadně mohli převézt do hostelu. Po další hodině čekání se sesbíral dostatečný počet lidí do auta a my jsme mohli konečně vyrazit... To už byla tma... Po cestě jsem se snažila násilím udržet oči otevřené, abych z toho velkého pulsujícího světélkujícího New Yorku aspoň něco viděla, ale nepovedlo se.... Usnula jsem jako belina. Zanedlouho mě vzbudilo zastavení auta. Zastavila nás totiž místní policie, protože v nějaké kameře na sloupu nebo kde viděli, že si jeden chlapec z našeho auta něco točí na kameru... Nedokázali pochopit, že jsme tady poprvé v životě, tak si všechno prostě chceme zdokumentovat... Kameru mu po chvilce vrátili, že neobsahuje žádné důvěrné záběry a my jsme mohli pokračovat nerušeně až do hostelu, kam jsme dorazili kolem čtvrté ráno našeho času.... A hned jsme šli spát..
Po ukrutném čekání jsem dostala od velkého drsného černocha štempl do pasu (asi jsem neškodná... :o) a mohli jsme se s Jarou usídlit před stánek agentury a čekat na další přiletivší lidi jedoucí do nějakého campu, aby nás hromadně mohli převézt do hostelu. Po další hodině čekání se sesbíral dostatečný počet lidí do auta a my jsme mohli konečně vyrazit... To už byla tma... Po cestě jsem se snažila násilím udržet oči otevřené, abych z toho velkého pulsujícího světélkujícího New Yorku aspoň něco viděla, ale nepovedlo se.... Usnula jsem jako belina. Zanedlouho mě vzbudilo zastavení auta. Zastavila nás totiž místní policie, protože v nějaké kameře na sloupu nebo kde viděli, že si jeden chlapec z našeho auta něco točí na kameru... Nedokázali pochopit, že jsme tady poprvé v životě, tak si všechno prostě chceme zdokumentovat... Kameru mu po chvilce vrátili, že neobsahuje žádné důvěrné záběry a my jsme mohli pokračovat nerušeně až do hostelu, kam jsme dorazili kolem čtvrté ráno našeho času.... A hned jsme šli spát..