V touze poznat svět jsem koupila letenku směr
Manchester a myslela jsem jak si všichni budou myslet, ano to je ta
slečna Inženýrka z Čech. A já, v mé naivitě jsem jen čekala, jak všichni
padnou na zem a pracovní nabídky se jen pohrnou.
V červenci loňského roku jsme se s dvěma kluky rozhodli, že vyrazíme na zkušenou do Anglie, za poznáním jazyka, lidí, kultury a vůbec možná si tak dokázat, ano my na to máme, být samostatní .
Jak už to tak bývá, česká agentura v Liverpoolu, kam jsem se dopravili pomocí taxi z Manchesteru, v čele s panem Manychem po nás chtěla peníze, se kterými jsme sice počítali, ale zároveň jsme také počítali s prací, kterou nám agentura přes mail slíbila.
První noc, jsme strávili v domě, kam byste nešli a kde byste nespali ani kdyby Vás prosili. Jenže mi byli úplně v neznámém městě a byli jsme vděčný za ten špinavý gauč, na kterém jsem první noc spala s kamarádem Radimem přehozená dekou, kterou jsem si doma do kufru přibalila. Vedle spal Pavel na rozkládacím křesle a okolo nás byly jen poházené naše kufry. Před naším lahodným spánkem, jsme si vyčistili zuby v koupelně, která připomínala spíš chlívek než místnost pro očistu. Dům se nacházel v části Liverpoolu, kde žijí jen lidé, kteří se ocitli na pokraji života a smrti a kteří řeší jen jestli budou mít na dnešek dostatek hulení, alkoholu, ale i dalších drog. A nebo jestli budou muset někoho obrat o peníze a poté si teprve dát svou dávku. No a dům vlastnil pán, který sice česky mluvil, ale byl tu noc, co jsme přijeli tak zpitý, že nám toho vlastně moc neřekl.
Po skvělém spánku v neskutečném oderu cigaret jsem se probudila s pohledem na Roma, který byl ověšen zlatem, mluvil také česky a jeho malý povedený malý Romáček se mi hrabal v mém zavazadle. Vítejte v Liverpoolu…
„Někdy Vás osud donutí být statečný…“
(Miloš Kopecký)