veteráni dokreslovaly pitoreskní obraz historického jádra Colonie
Jorgos Milonas alias Jirka
|
Colonia je uruguajské městečko, ležící naproti Buenos
Aires a dělá svému jménu vší čest. Založeno bylo jako Colonia del
Sacramento před více než 330 lety na břehu Rio de la Plata portugalským
generálem Dom Lobem. Strategické místo sloužilo od r. 1680 jako přístav a
to jak Španělům tak Portugalcům, protože periodicky měnilo „majitele“
podle právě platných mírových smluv Lisabonské, poté Utrechtské…Tehdy se
jednalo o opevněné „hnízdo“, které málo kdy přesáhlo co do počtu 2000
obyvatel – k tomu přišla ještě střídající se vojenská posádka. Jako
důležitý navigační bod sloužil i dodnes zachovalý krásný maják.
My jsme se do Uruguaje a zvláště do Colonia vypravili z Buenos Aires, protože nám bylo doporučeno jako jedno z mála zachovalých historických měst v této oblasti. Výjimečně pochmurné počasí se doslova nabízelo ztrávit alespoň část dne cestou po moři, pěkně v teple…Pohled na moře nybyl ale moc vábný, protože delta Rio de la Plata je stokou pro všechno možné. Místní obyvatelstvo, ať z argentinské nebo uruguajské strany musí za koupáním vyrazit nejméně 100 kilometrů daleko.
Cesta začala ale úplně jinak něž pohodově. Nejen že celníci vám přepečlivě prověřili cestovní dokumenty a vše si v nich pěkně pomalinku přečetli, ale rozebrali nám i zavazadlo, byť jen příruční. Úřady vedou na obou stranách, mezi Argentínou a Uruguají, nepsanou ale vyhlášenou válku. Z hospodářských důvodů si oba státy hájí vlastní produkty a vše co je trochu hodnotné, dokonce i potraviny, se musí proclít.
Sotva jsme si na lodi vybrali sál s příjemnou teplotou (jinak bylo všude zima díky přehnanému aircondition) a usedli do pohodlných pulmanových křesel, tak se lod roztřásla nad vše hlasitým hlášením: „Mistr Chiri okamžitě ke kapitánovi, opakuji Chiri ke kapitánovi!“ Samozřejmě, že s náma trhlo, když jsme realizovali, že se jedná o Jiří po španělsku. Ačkoliv jsem na záměnu příjmeního s křestním jménem byl zvyklý, byl to divný povit. Nastoupil jsem tedy cestu lodí ke kapitánovi, kam jsem se dostal až po několikátém vyptávání a během mé poutě stále neúnavně hlásili, že se mám dostavit…Kapitán byla urostlá důstojnice, přivítala mě mile a prověřila, zda jsem Chiri. Uvedl jsem své jméno na pravou míru, ale pořád jsem netušil o co jde. Bylo to ale jednoduché: při tom celním bordelu a šacování jsme v rozčílení nechali oba pasy ležet u celníků…
Vysokorychlostní loď typu CAT už pomalu přistávala, když jsem s oběma pasy dorazil zase až na místo odkud jsem se ke kapitánce vypravil...
V přístavu už na každou loď čekají desítky autobusů, které pak vezou Argentínce na velké nákupy do Montevidea. Pozemní cesta je totiž podstatně levnější než přímá loď z Buenos Aires do Montevidea, hlavního města Uruguaje.
Z přístavu Colonia je to do městečka, asi půl hodiny pěšky. Dnes čítá něco víc než 26000 obyvatel a je zde o 1000 žen více než mužů, jak zdůrazňoval náš tištěný průvodce. 1968 bylo ex offo rozhodnuto renovovat historické jádro a již 1995 se centrum Colonia stalo kulturním dědictvím UNESCO. Hlavní ulice je roubena převážně restauracemi, které lákají na typickou parillu, vyslovované v dialektu pariša, kterou jsme už poznali a rádi objednávali v Argentině. Ohromné porce jsou standartem, rozdíly v ceně jsou dány jen kvalitou masa a podílem mezi čerstvým grilovaným masem a uzeninami různých chutí. Samozřejmě jsme neodolali a zavítali do jedné z restaurací. Jídlo nezklamalo, navíc jsme vyřídili zanedbanou poštu - WiFi zdarma je zde všude samozřejmostí – vždyť velká část lidí v centru byli turisté, převážně z Argentíny.
Procházka městem vedla nejprve k největšímu místnímu kostelu Santissima Sacramento, na kterém je zvlášť cenný jeho původní portál a stařičké varhany . V okolí kostela jsou jako by náhodně zaparkována strará auta. Tyto veteráni malebně dokreslují ráz středu Colonie a jsou vítaným motivem pro originální fotografie. Jako zapřísáhlý veteránista bych je raději viděl renovované a zprovozněné, zatím co takhle tam rezavěly a jednou se stanou šrotem.
Úplnou náhodou byly na náměstí během kanalizační sanace objeveny stopy původního osídlení v 17.století, pravděpodobně ale i do doby před objevením Ameriky. Po cestě jsme narazili na „růžový dům“ Casa de Nacarello, čili casa rosata – v perfektním stavu z roku 1750, kdy v Colonii vládli Portugalci. Další historické domy jsme minuli na Calle de los Suspiros.
Zbytky hradeb a pevnosti jsou spolu s arénou pro býčí zápasy byly dalším cílem naší procházky. Aréna, která je postavena v maurském stylu přesto nese některé typické rysy pařížské secese, byla tehdy postavena narychlo a značně nekvalitně. Je to poznat na poddimenzovaných nosnících, schodištích a stěnách. Podle mého neodborného dojmu je odsouzena k definitivní zkáze, což je vlastně škoda. Její historie je neméně prazvláštní. Stavbu si na přelomu 20. stoleté financovali sami občané z nejvyšších vrstev Colonie, ale nepočítali s brzským zákazem býčích zápasů. Zatímco se první zápasy konaly v lednu 1910 s ohromnou pompou a za účasti nejlepších toreadorů světa, tak zánik byl programován politickou iniciativou. V aréně se konalo celkem nějakých 10 zápasů. Již za krátko byly v Uruguaji býčí zápasy zakázány. Od té doby je stavba mimo provoz, je velmi ledabyle „konzervována“, takže se pomalu ale jistě rozpadá. Oplocení je na několika místech defektní, takže „umožňuje“ přístup i obligátní fotografování. Námětů bylo hodně…
Nechybělo moc a loď zpět do Buenos Aires nám málem ujela a my bychom nestihly večerní odlet do Evropy. Pozdní příchod k lodi měl i jeden pozitivní efekt. Celní ani pasová kontrola se nekonala, protože to úředníci předčasně zabalili.
Naše cesta kolem světa štastně zkončila, zbývalo přežít dlouhý let nevlídnou linkou KLM a nad údaji o cestě zavzpomínat, jak to bylo nádherné… za perfektní organizaci děkujeme organizátorovi www.alcatravel.cz...Letadlem jsme urazili 88,5 h…68 500 km, soukromým autem 12 h…800 km (USA), autem s řidičem a průvodcem 70 h, minibusem s průvodcemi 55 h. lodí 2 h speed boat (Uruguay), shinkanzen po Japonsku 20 h…ca. 2800 km
Jiří Pollak