Na trůn bohů

Nejvyšším bodem indonéského ostrova Jáva je sopka Gunung Semeru, která je známá také pod názvem Mahameru. Sopka je aktivní, ale při patřičném respektu je výstup na ni poměrně bezpečný. Většina lidí co navštíví Jávu, tuto horu zahlédne při návštěvě turisty prošpikovaného kráteru Bromo, ale již zlomek se k ní vydá. 

Kráter Bromo a jeho okolí je opravdu fotogenickým místem a nejenom za ranního rozbřesku stojí za návštěvu. Jeden z důvodu proč na Semeru nemíří cestovní agentury s turisty je fakt, že se pod vrchol nelze přiblížit dopravními prostředky, jak je tomu zvykem právě kolem kráteru Bromo a na jiných místech Jávy. Okolí Bromo se každý den promění v jedno velké parkoviště a na schody, které vedou na okraj kráteru, se stojí fronta.

Výstupová cesta na vrchol sopky Semeru začíná v malé vesničce Ranu Pane, kam se dá dostat od Bromo autem, ale také pěšky. V Ranu Pane je zázemí správy národního parku Bromo Tengger Semeru, kde je potřeba se zaregistrovat a zaplatit povolení za vstup do národního parku. Součástí povolení jsou i pravidla pohybu v parku, kde je napsáno, že vstup na vrchol sopky Semeru je možný pouze v ranních hodinách s tím, že vrchol je nutné opustit do desáté hodiny ranní. Toto pravidlo je dodržováno. Pravidlo, které se ale v parku nedodržuje, je zákaz odhazování odpadků. Tento fakt může výstup celkem znechutit, jelikož indonéští turisté, kteří jsou nejčastějšími návštěvníky parku, si domácího přírodního bohatství příliš necení a odpadky odhazují na zem kolem cesty a tábořišť.

Samotný výstup lze zvládnout za dva dny, ale je potřeba jej naplánovat tak, aby bylo dosaženo vrcholu ve zmíněném ranním intervalu. Co by se stalo, kdyby se to nedodrželo, jsme se nikde nedozvěděli. Nicméně nechat si ujít východ slunce z „trůnu bohů“ by byla opravdu škoda. My sami jsme si pravidla přečetli až pozdě a tak jsme nuceně strávili krásné odpoledne na úpatí sopky. Na výstupové cestě jsou celkem tři místa na přespání a jeden zdroj vody.

Nejnáročnější část výstupu je ta poslední, tedy výstup na samotný vrchol. Kolem tří tisíc metrů končí hranice porostu stromů a cesta se doslova ztratí v sopečném prachu. Zbytek výstupu prachem lze přirovnat ke zdolávání obrovské hromady písku. Je to úmorná práce. Každý krok ujede minimálně o polovičku zpátky, takže dva kroky vpřed vás vlastně posunou pouze o jeden. Místní borci ale tento úsek dávají v žabkách nebo jen tak v ponožkách včetně neodmyslitelné hřebíčkové cigarety. Jáva se nachází kousek u rovníku, ale teploty na Semeru mohou především k ránu padnout až na nulu. Je proto zajímavé jak my, mírného podnebí zvyklí, konfrontujeme v krátkém tričku a kraťasech místní skauty v rukavicích a péřových bundách. „Pane, vy musíte být z nějaké opravdu chladné země“ říkal mi jeden skaut při výstupu.

„Punčák! Punčák!“ ozývalo se na vrcholu. Každý z místních turistů tímto výkřikem oslavil zdolání vrcholu. Někdo zapálil vonné tyčinky a všichni jsme očekávali první paprsky slunce. Nečekaně dala sopka vědět o své aktivitě. Co z dálky vypadalo jako nevinné „upšouknutí“, byla z bezprostřední blízkosti ohlušující rána a z kráteru na úbočí se vyvalil oblak hustého dýmu. Člověk si uvědomil sílu živoucího tělesa, na jehož vrcholu právě stál. Kolem Semeru není široko daleko žádný jiný vrchol a sopka je tak jakýmsi samotářem, který ční 3 676 metrů nad javánskou nížinou a blízkým mořem. Směrem k východu je pod námi hladina červeně zbarvených mraků. Jak slunce stoupá pořád výš, začíná být patrný majestátní trojúhelník stínu, který sopka vrhá. Před šestou jsme se vydali zpět dolů. To, co nám trvalo vylézt dvě hodiny, jsme nyní zvládli slézt za méně než polovinu času. Na korbě náklaďáku klesáme ještě ten samý den až dolů do nížiny.

Ocitnete-li se tedy někdy na Jávě či v Indonésii obecně, určitě si některou z mnoha místních sopek nenechte ujít. Sopky tu jsou i mnohem dostupnější a přívětivější, ale Semeru je trůnem bohů.

Miroslav Kořínek